Koučování na hraně
Publikováno Sféra, 2012
„Vyprávěj mi o svém domově,“ poprosil Oups pestrobarevného motýla, který se třepotal na jeho noze.
„Můj domov je všude. Létám na místa, kde kvetou květiny, kde rostou stromy a keře.“
„Máš hezký život,“ zaradoval se Oups.
„Ano – ale přece si dělám starosti o růst naší krásné přírody,“ odpověděl motýl.
„Lidé si totiž pod slovem „růst“ představují něco docela jiného. Stavějí a vyrábějí věci, které vlastně vůbec nepotřebují. Tvrdí, že růst vytváří blahobyt….“
Cit. z knížky: Oups z Planety srdce, Kurt Hörtenhuber
„Potřebuji pomoc.“ „Kam mám jít pro pomoc?“ „Kdo mi pomůže?“ To jsou věty, na které si každý kouč musí dát velký pozor, aby dobře rozlišil, zda pro toho, kdo za ním přišel, je koučování opravdu vhodné. Co se může stát?
Jak už jsme mnohokrát řekli, koučink podle standardů stanovených Mezinárodní federací koučů ICF probíhá v prostředí plném bezpečí, vzájemného respektu a důvěry. Co to je bezpečné prostředí? Je to prostředí, ve kterém se klient i kouč cítí komfortně, ani jeden nemá pocit ohrožení, jsou oba uvolněni, prostě je jim fajn a jsou zvědavi na to, jak bude koučovací proces probíhat. Bezpečné prostředí pro klienta ale také znamená, že kouč ví, co je koučink, umí pracovat s jeho nástroji a v žádném případě klienta neohrozí a nepoškodí zejména na jeho mentální úrovni.
Jedním z předpokladů kvalitního koučovacího procesu je, že klient, který přichází za koučem, je zdravý, to je psychicky zdravý. V tom případě je možné s ním pracovat tak, aby za svoji situaci převzal odpovědnost, definoval si ji, stanovil si cíle, formuloval kroky k jejich dosažení a také je postupně prováděl.
Ke koučce specializované na životní koučink přišla na doporučení mladá žena se žádostí o pomoc. Již při této větě koučka zpozorněla. Protože však věděla, že slovo „pomoc“ má pro každého jiný význam, poprosila mladou dámu, aby jí vyprávěla svůj příběh, který s řečenou pomocí má souvislost. Příběh byl smutný. Obsahoval smrt otce, despotizmus nového přítele matky, nenávist, manipulaci, slabošství, duševní i fyzické týrání, odchod od rodiny, zpřetrhání vztahů, odchod z republiky, partnerství, které skončilo rozchodem, po návratu do republiky další partnerství. S vyprávěním příběhu se objevily slzy, beznaděj, ale i přesné pojmenování situace, rozhodnost a vysoký intelekt vypravěčky. Nikde se však neobjevila touha po změně, pouze touha po vyrovnání se s minulostí. To zpozorněla koučka podruhé. Své otázky směrovala do budoucnosti a podporovala mladou ženu k tomu, aby její odpovědi mohly být v pozitivním duchu. Na otázku, proč zvolila návštěvu u koučky, nakonec odpověděla, že hledá radu, jak se svojí minulostí žít, že hledá někoho, kdo ji bude poslouchat a pomůže jí její pocity zvládnout. Tady si už koučka byla jistá. Žena, která za ní přišla, slovo „pomoc“ chápe velmi dobře. Ona nechce podporu na cestě k něčemu novému, ale chce radu, jak žít, jak se chovat, jak navazovat vztahy, jak řešit situace … Koučka poděkovala mladé ženě za její důvěru, se kterou jí vyprávěla svůj příběh a obrátila se na ni o případnou pomoc, vysvětlila jí, proč jí pomoci nemůže a předala jí kontakt na psychologa, který byl přesně tím, kdo může mladé ženě opravdu její hledanou pomoc poskytnout.
Slovu „pomoc“ rozuměl zcela jinak mladý muž, který navštívil koučku s prosbou, aby mu pomohla s tím, že se mu přátelé smějí, že už má věk na dítě; přítelkyně ho uhání a on, úspěšný učitel na střední škole, navíc z vážené učitelské rodiny, který s dětmi pracovat umí a děti ho proto mají rády, je v žádném případě nechce. I v tomto případě bylo nutné zvažovat, zda není vhodnější spolupráce s psychologem. Velmi rychle se však ukázalo, že kouč je ten pravý, kdo se svojí podporou dá možnost mladému učiteli najít si odpověď na své otázky. Během jedné hodiny bylo zřejmé, co je důvodem toho, proč pan učitel odmítá mít děti. Vše ve skutečnosti bylo úplně jinak, naopak pan učitel si své vlastní děti moc přál a přesně věděl, jaké to bude, až je bude mít. Odcházel z koučovacího sezení spokojený, klidný a vyrovnaný. Závěrem lze říci, že i když má někdo problém a cítí se špatně, dokonce mluví i o depresi, neznamená to, že je třeba ho hned posílat za odborníkem a léčit ho. Možná ho jen stačí povzbudit.
Bohužel nejen na kouče však číhá nebezpečí ve slově pomoc. I klient by se měl mít na pozoru, jestliže kouč, kterého si vybral, používá slovo pomoc. Pokud rozložíme slovo pomoc na slabiky, vznikne nám předložka „po“ a slovo „ moc“. Nenaznačuje kouč tímto slovem, že v něm doutná touha po moci, touha po manipulaci, touha někoho ovládat? Nezapomněl kouč na to, že jeho povinností je podporovat nikoli pomáhat?
Jediné řešení uvedených situací a mnoha jim podobných je otevřeně si vysvětlit vzájemná očekávání kouče i potencionálního klienta a nastavit hranice, ve kterých koučování je prospěšné a přináší užitek.
