Co je to koučovací přístup?

Publikováno Sféra, 2012

„Elbert Hubbard byl jeden z nejsvéráznějších spisovatelů, kteří kdy vzrušovali americký národ. Jeho sarkastické výroky vyvolaly často velký hněv. Jenomže jednat s lidmi dovedl jako málokdo, a proto často učinil ze svých nepřátel přátele. Například když mu některý rozčilený čtenář napsal, že nesouhlasí s tím a s tím článkem a nepěkně se o jeho osobě vyjádřil, odpověděl mu Hubbard: Pojďme si o tom popovídat, vždyť to, co jsem napsal včera, se mi dnes již také tak nelíbí. Budete-li mít cestu okolo mého domu, navštivte mne a pohovoříme o té věci důkladně. Tisknu vám ruku na dálku a jsem Váš upřímný … Co byste řekli člověku, který by s vámi takto jednal?“

Volně podle knížky Dale Carnegie „Jak získávat přátele a působit na lidi“

Bylo by jistě zajímavé, kdybyste každý z vás po přečtení uvedeného úryvku odpověděl na otázku, kde byste se nejvíce přáli setkat se s člověkem, který jedná jako jmenovaný americký spisovatel, filozof a editor, prezident Roycroftovy nakladatelské korporace, jednoduše význačná osobnost mediálního průmyslu 19. století. Možná, že někteří z vás odpoví: „u lékaře, v ordinaci, v nemocnici, na rehabilitaci, v lázních …“ Tato odpověď je naprosto pochopitelná. Zejména ve chvílích, kdy se necítíme nejlépe, něco nás bolí, potřebujeme pomoc, nevíme, co nám je, bojíme se, co bude s námi nebo s těmi, které máme rádi, máme prostě pocit ohrožení, zvláště tehdy nejcitlivěji vnímáme způsob, jak s námi ti druzí hovoří.

Po čem v té chvíli toužíme nejvíce? Po vyslechnutí, po porozumění, po toleranci, po respektu, po bezpečí, po ocenění, po podpoře, po možnosti se účastnit rozhodování o tom, co bude a na čem se chceme aktivně podílet a k čemu chceme být motivovaní.

Vypadá to, že jsme citovali hlavní principy slušného chování. Jak je tedy možné, že je tak postrádáme? Zapomněli jsme v samém shonu každodenních starostí vnímat sami sebe a naslouchat lidem kolem nás. Proto se to nyní musíme znovu učit. Učí se to pedagogové vůči svým studentům a naopak, učí se to manažeři vůči svým podřízeným a naopak, učí se to lékaři vůči svým pacientům a naopak, učí se to rodiče vůči svým dětem a naopak …. O čem to mluvíme?

Pojmenovali jsme právě základní parametry koučinkového přístupu k jednání a vedení lidí. Je známé, že direktivní přístup je dávno překonán, nikdo nechce poslouchat rozkazy a bez pochopení je provádět; činnost toho, kdo jen poslouchá, je bez elánu a bez motivace, a proto nenese výsledky. Namítnete, že direktivní řízení a vedení lidí je věcí 19. a začátku 20. století, že je dávno pryč a že se nyní využívá demokratický způsob jednání. Jenže on i ten demokratický přístup k lidem narazil na své hranice. Chyběla mu schopnost vtáhnout lidi do rozhodování, přimět je spolupodílet se na výsledcích jejich činnosti, měl omezené možnosti ve výběru motivačních postupů; lidem už nestačilo jako pobídka k lepším výkonům jen finanční ohodnocení, chtěli i jiná ocenění svých schopností a dovedností. V rámci demokratického jednání bylo člověku umožněno sdělit názor, ale nebylo nutné ho respektovat. Brala se v úvahu většina a zapomínalo se na to, že co vyhovuje jednomu, nevyhovuje druhému, či co je pro jednoho dobré, není dobré pro druhého.

A tak je to například i s lékaři a pacienty, s nemocnými a s těmi, co se uzdravují. Ne pro každého je standardní způsob léčby vyhovující, proto je třeba se navzájem poslouchat, pochopit, co ten druhý říká, navázat vztah plný důvěry, porozumění a podpory a přijít na to, co ten, který si myslí, že je nemocný, potřebuje. Někdy není ani zapotřebí drahých diagnostických metod, stačí jen naslouchat a nemocný sám sdělí příčinu svých obtíží, která je mnohdy léčitelná snadněji, než se předpokládá. A k tomu přistupuje respekt. Nejen respekt k člověku jako takovému, ale také respekt k jeho názorům. Jestliže nemocný ví, že mu více pomůže bylinkový čaj než uměle vyrobený lék, proč to nerespektovat? Proč nepřistupovat s pokorou k pacientovi a k jeho vědomí, jež vede k rozhodnutí, kterému důvěřuje. Ale také proč pacient nehovoří s lékařem jako rovný s rovným, proč se dobrovolně staví do role oběti nebo do pozice člověka, který svým vystupováním vyhrožuje.

Koučovací přístup využívaný při jednání s lidmi má jednu zásadní odlišnost od čistého koučinku. Ten, kdo jej využívá má vždy ještě další kompetence mimo kompetence kouče. U manažera jsou to kompetence vedoucího, u učitele jsou to kompetence pedagoga, u lékaře jsou to kompetence zdravotníka. Znamená to, že ten, kdo využívá koučovací přístup není jenom kouč, ale je také k tomu ten, který vede tým a má zodpovědnost za výslednou činnost nebo je to ten, který zastřešuje skupinu studentů a má zodpovědnost za předané znalosti nebo je to ten, který rozumí lidskému tělu a má zodpovědnost za navržený léčebný proces. Je studiemi a praxí ověřeno, že koučovací principy podporují a několikanásobně zvyšují efektivitu činnosti, při které jsou využívány, proto metodu koučinku si osvojuje čím dále tím více lidí a je jí věnováno tolik pozornosti.