Koučink vs. problémová metoda
Publikováno MM Průmyslové spektrum, 2011
Celý rok jsme se na tomto místě věnovali problematice koučinku a jeho aplikaci v oblasti školství. Na závěr bych se ráda vyjádřila k dotazu našeho čtenáře, učitele, který metodu koučinku chápe jako jednu z pedagogických metod, tzv. problémovou metodu. Vzhledem k tomu, že se jedná o dvě naprosto odlišné záležitosti, považuji za důležité a potřebné se k této věci vyjádřit obšírněji.
Jednou ze základních kompetencí, které mají zvládnout žáci a studenti v rámci své školní docházky je kompetence k řešení problémů. Pro úspěšné řešení problému je nutná aktivní a samostatná práce žáků, kterou je možné vymezit jako nalézání problému, formulování problému, řešení problémových situací a ověřování výsledku řešení. Problémová metoda je v literatuře posuzována jako vysoce efektivní ve vztahu k osvojovaným vědomostem a dovednostem i ve vztahu k rozvoji tvůrčích schopností u žáků. Podstata spočívá v tom, že nejsou studentu sdělovány hotové vědomosti, ale ve výuce jsou vedeni k tomu, aby zcela samostatně nebo s nepatrnou pomocí pedagoga dospěli k novým poznatkům na základě vlastní myšlenkové činnosti a s využitím dosavadních vědomostí. Jedná se o metodu vyučování, kdy jako prostředek intelektového rozvoje jedince je použito řešení problému samotným žákem.
Problémová metoda je velmi náročná na učitelovu přípravu, která spočívá v přípravě problémových úkolů. Příprava problémových úkolů se odvíjí od učiva, věkových a individuálních schopností žáků, jejich schopností a připravenosti na řešení didaktických problémů a v neposlední řade i na učitelových zkušenostech s problémovou výukou.
Počáteční situace při tomto postupu je problémová situace. Je to stav, při kterém student při
plnění povinností ve výuce narazí na něco neznámého, na něco co neví a nemůže to vyřešit na základě toho, co zatím ví. Aby žáci mohli problémový úkol řešit, musí mít řádně osvojeny předchozí znalosti, které jsou nutné k vyřešení problému. To vše musí učitel při výběru učiva brát na zřetel a volit náročnost a způsob zadání. Příliš náročný nebo příliš snadný úkol problémovou situaci nevyvolá. Problémové vyučování znamená nejen řešení problémových úloh, ale i kladení problémových otázek a řešení různých problémových situací. Úspěšné řešení problému je podmíněno trpělivou prací při překonávání překážek. Účinek problémové metody spočívá v rozvoji myšlení, paměti a dalších poznávacích procesů.
Problémové situace je možné rozdělit podle postupů při řešení na a) algoritmické postupy, kdy je stanoven přesný sled operací, které jsou důležité ke správnému řešení problému, b) heuristické postupy, ve kterých je vytvářen prostor pro samostatné myšlení a c) intuitivní postupy, jež se projevují jako rychlé vyslovení nápadů, postřehů a spontánně řečených názorů. V praxi je u tvořivých žáků potřeba komunikačního partnera, neboť tvořivý žák si problémové otázky klade sám. Budou-li dva, vznikne tak dialog, který přejde ve výměnu názorů.
Již z uvedeného velmi stručně pojatého výkladu co je problémová metoda, je zřejmé, že se nejedná o koučink. Co zmátlo našeho čtenáře? Pravděpodobně dvě myšlenky, které jsou oběma metodám shodné: to, že pro úspěšné dosažení cíle je nutné rozhodnutí chtít něco udělat, samostatně uvažovat a vyvinout vlastní aktivitu a pak to, že v obou případech lze definovat proces učení.
Vše ostatní je pak odlišné. U problémové metody je nutné dopředu jinou osobou vymyslet problémovou situaci, kterou někdo jiný v přítomnosti řeší; situace je učitelem dnes uměle vytvořena, aby se student díky ní rozvíjel nejen dnes, ale i v budoucnu. Při koučování si klient stanovuje svůj cíl dosažitelný v budoucnosti sám a v přítomnosti hledá možnosti řešení. Řešení problémových situací u problémové metody je dáno standardními operacemi či postupy, řešení situací při koučování si nalézá klient uvnitř sebe v návaznosti na své vlastní osobní nastavení, své hodnoty a své priority. Vztah učitele a studenta při aplikaci problémové metody je vztahem nerovnoprávným, kdy učitel ví víc jak student, řídí proces a dokonce může i do procesu zasahovat formou určité pomoci a při jeho ukončení proces i studenta hodnotí. V koučinku je vztah klienta a kouče zásadně rovnocenný, kouč klienta nehodnotí a předpokládá, že klient vše ví a má všechny zdroje pro to, aby byl při řešení svých situací úspěšný. V problémové metodě učitel zodpovídá za to, kam se student dostane, úspěšnost získání a ověření znalostí studenta je závislá na kvalitě stanovení problémové situace. V koučinku za dosažení cíle je zodpovědný klient, koučova zodpovědnost je za dodržení koučovacího procesu.
Problémová metoda je forma výuky a jako taková je nejlépe, a proto také nejčastěji využívaná při získávání vědomostí a dovedností u přírodovědných oborů, koučink jako rozvojová metoda je aplikovatelná na všechny obory lidské činnosti. Proto i v rámci výuky problémovou metodou lze pro zvýšení efektivity učebního procesu úspěšně používat koučovací přístup.
