Koučovací přístupy ve škole
Publikováno MM Průmyslové spektrum, 2011
V posledních třech číslech tohoto časopisu jsem se věnovala metodě koučinku a jejímu použití ve školství na stupni základním, středním a vysokém na obecné úrovni. Tentokrát bych se ráda s Vámi podělila o zkušenosti z konkrétního společensko prospěšného projektu, který jako projekt pilotní v těchto dnech probíhá na několika pražských gymnáziích.
Zadání bylo jednoduché. Umožnit pedagogům i jejich studentům prožít zážitek koučování a ukázat jim možnosti této velice efektivní metody, která při správném použití může pedagogickému sboru i třídním kolektivům přinést nejen mnoho užitku, ale i radosti.
Nebudu zde vyjmenovávat jednotlivé školy, které se účastnily, nechci hovořit o reakcích jednotlivých ředitelů a učitelů oslovených škol, nebudu vypisovat oblasti, které byly pedagogům nabízeny pro případný koučink, ani se nechci věnovat hodnocení účinnosti koučovací metody. Chtěla bych vyprávět o dvou zkušenostech, které jsem získala díky setkání se studenty kvarty osmiletého gymnázia, vlastně se 14 až 15ti letými dětmi a jejich třídním profesorem a s prostředím, ve kterém tyto děti jsou vychovávány.
Třídním profesorem bylo využití koučovací metody k rozvoji studentů jemu svěřené třídy přijato s nadšením, otevřeností a zájmem. Proto také rozhovor o možných tématech padajících v úvahu při setkání koučů a studentů byl plný nápadů a evidentní znalosti problémů třídy. Objevila se témata jako kouření marihuany a s ním spojené sebehodnocení, vztah k učitelům, chování chlapců k dívkám, umění učit se, jak řešit situaci, když učitelé někomu nadržují, jak jednat se studenty, co se připravují na hodinu a jsou přitom označováni svými spolužáky za šprty a jak s těmi, kteří jsou chytří, ale vystupují jako flákači, etika společnosti versus etika jednotlivců a mnoho dalších. Jaké však bylo naše překvapení, když děti po několika vstupních víceméně seznamovacích cvičeních a rozhovorech, otevřely své velké téma směřované na jednotu třídy, začlenění jednotlivců do kolektivu, soudržnost třídy a komunikaci uvnitř mezi sebou. Bylo fascinující, jak na jednoduchou otázku koučů následovanou jejich aktivním nasloucháním děti hovořily o svých pocitech, pojmenovávaly ty nejvyšší hodnoty a dokázaly přiznat svoji neschopnost některé věci řešit. Mluvily o toleranci, respektu, odlišnostech každého z nich, o touze po svobodném projevu a po prostoru pro sebe. Nikoho nekritizovali, jen konstatovali, co jim chybí a co by si přáli. Měli jsme v úmyslu děti vyzvat, aby začali přemýšlet o tom, co udělat pro to, aby svá přání uskutečnily.
Zazvonilo. Do třídy vtrhla žena, podle sešitů v ruce místní pedagog, která bez oslovení vykřikla větu „Co tady děláte, máte být jinde!“ Kouče pracující s dětmi ignorovala, komunikovala pouze s jedním ze studentů, který vysvětloval, že třídní profesor jim dal jasné instrukce, kde být. „Ten vám nemá co říkat, jděte o patro výš!“
Vše se ztratilo; hodnoty jako tolerance, respekt, zájem, ochota naslouchat, úcta k druhému, pozornost, spolupráce … najednou pozbyli svůj význam a my všichni jako to malé stádo jsme přecházeli z jedné třídy do druhé.
